|
Hyperpohon se postupem doby vyvinul v kompaktní jednotku, jejíž součástí je i hlavní reaktor plavidla. Tato koncepce se ukázala být výhodnou z hlediska údržby, výroby i provozu. Hypermotory rozlišujeme podle velikostí a podle konstrukce - paliva jež užívají. Vodíkové hypermotory (Hydrogen Hyperdrive) získávají energii ke svému provozu fůzí vodíku. Tato metoda má řadu výhod. Především je levná a ekologická - vodíkové palivo je běžně dostupné, směšně levné a neprodukuje žádný nežádoucí odpad, který by bylo potřeba dále zpracovávat, skladovat nebo likvidovat. Vodíkové palivo také může být rafinováno z atmosféry některých vesmírných těles (slunce a plynové giganty), což se v rozlehlých prostorách vesmíru může hodit. Díky těmto výhodám jsou vodíkové hypermotory široce užívané, což s sebou přináší další výhody - díky masové produkci jsou relativně levné a běžně dostupné i v zastrčených koutech galaxie. Vojenské hyperpohony (Military Hyperdrive) získávají energii jiným způsobem - štěpením atomů. Této prehistorické metody s mnoha negativními aspekty je užíváno především pro její jednoduchost - štěpný reaktor může být mnohem menší a lehčí než fůzní, což se příznivě promítá i do celkové hmotnosti vlastní pohonné jednotky - vojenský hyperpohon vychází zhruba o polovinu lehčí a menší, než vodíkový. Na druhou stranu je však podstatně (cca. 3x) dražší a produkuje nežádoucí radioaktivní odpad (Radioactives), který je třeba dále zpracovávat, nebo likvidovat. V mnohých soustavách je tento nebezpečný materiál dokonce ilegální, především kvůly možnosti zneužít jej k výrobě atomových zbraní (jinde však bývá ze stejného důvodu vyhledáván - občanské války, militantní systémy). Palivo pro vojenský hyperpohon - "vojenské palivo" (Military Fuel) je také (cca. 5x) dražší než vodíkové a v některých okrajových systémech je nemusí být k sehnání. Běžně dostupné štěpné materiály totiž nedokáží vyprodukovat dostatek energie - Uran 235 a 238 zkrátka k produkci energie v množstvím blížícím se jaderné fůzy nestačí. Vojenské palivo je proto drahým konglomerátem několika látek a prvků, zpravidla uměle vyráběných (Plutonium aj.). Velikost hyperpohonu je stanovena třídou, do níž je klasifikován. Pokud jde o vodíkové typy, na trhu jsou běžně dostupné ve třídách 1 až 7, kusově se však vyrábí i třídy větší, pro instalaci do zvláště velkých strojů, vyráběných v malých sériích nebo na zakázku. Vojenské hyperpohony existují ve třídách 1 až 3. Při vývoji vojenských hyperpohonů větší velikosti se objevují problémy s nekontrolovaným průběhem reakce. Podle neověřených zpráv se však na vyřešení tohoto problému úspěšne pracuje - v několika tajných vojenských výzkumných centrech. Hlavní technicko-taktická data jsou vedena v následujících tabulkách: |
|
Pozn.: uvedené ceny jsou pouze orientační, parametr spotřeba udává spotřebu paliva na nejdelší možný hyperprostorový skok |
(výjmkou je vojenský hyperpohon 4. třídy jehož třídu ve vzorci nahrazuje číslice 20) Rychlost v hyperprostoru je tedy vždy a za všech podmínek přímo úměrná maximálnímu doletu (míněno v rámci jediného velkého hyperskoku). Jak ovšem dosah v hyperprostoru přímo vypovídá o rychlosti, jíž se v něm plavidlo pohybuje? Každé plavidlo překoná v hyperprostoru vzdálenost odpovídající jeho maximálnímu dolet během jednoho týdne. Z tohoto můžeme jednoduše odvodit odpovídající početní rovnici, jímž lze dospět až k času nutnému k překonání určité vzdálenosti plavidlem o určitém doletu. Abychom si to trochu usnadnily a osvobodily se od zdlouhavých početních úloh, shrneme si potřebná data v následujícím jednoduchém a přehledném grafu, vyjadřujícím závislost vzdálenosti a cestovního času pro jednotlivé rychlosti:  |